NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jméno JAM BOY SLIM drtivé většině z vás určitě neřekne skoro nic, ale vězte, že tahle hardcore - crossoverová partička z Domažlic, pokud si udrží svůj zdravý a nezkažený přístup k tak ohmatané věci, jakou bezpochyby výše uvedená hudební odrůda je, má před sebou (samozřejmě v rámci velmi omezených a minimálních možností, které tuzemsko podobně začínajícím spolkům nabízí) světlou budoucnost. Důvod je prostý - JAM BOY SLIM tak nějak jakoby zůstali mimo hlavní proud, který hlava nehlava pořád hrne jen jedno a totéž, a vložili do věci i podstatný kus sebe sama. Což znamená, že se nebáli sáhnout k jakýmsi funky a rapovým náznakům („Obrna“, „Chybějící článek“), že si vyzkoušeli také pravou grungeovou náladu („Say“), a že se třeba nechali vést i čistě metalovou tématikou, kterou koneckonců zažil asi každý, kdo kdy začínal s aktivním tvrdým hraním („Intro“, „Rovně stát“). A i když na tom vlastně není vůbec nic světoborného (navíc se také stopáže jednotlivých skladeb pohybují maximálně do tří minut a nějaké to sólo aby člověk pohledal lupou), dohromady to dá příjemně poslouchatelnou živelnou a strhující muziku, za jejímiž texty musí nepochybně stát člověk se zřetelným básnickým střevem a citem pro věc (odlehčená „Mexico“ nebo naléhavá „Say“ /„…v černým lese jsem se ztratil, dál jdu vůle silou, za ruku si sebou vedu, bolest, svojí milou - slunce zašlo, hvězdy svítí, a nad hlavou jen nebe, dávno už jsem přestal věřit, mám rád jenom sebe…“/). Navíc zpěvák Martin Kůstka zpívá opravdu výborně a upřímně můžu říct, že jsem už dlouho neslyšel tak procítěný a přiléhavý a přitom vysloveně hardcorový projev. Nerad bych tedy byl špatným prorokem, ale o JAM BOY SLIM dost možná ještě opravdu uslyšíte. A pokud ne, docela určitě to nebude kvůli tomu, co a jak kapela hraje.
Čas od času se na tuzemské scéně vynoří kapela, kterou stojí za to si poslechnout, či případně o ní dokonce napsat. JAM BOY SLIM jsou právě jednou z nich a ačkoliv netvrdím, že byste se z jejich tvorby mohli posadit na zadek, docela určitě by vám jeden orientační poslech nic neudělal. A pak už by se vidělo...
7 / 10
M. Kůstka
- zpěv, kytara
V. Míča
- kytara, zpěv
P. Skotnica
- baskytara
K. Šizling
- bicí
1. Intro
2. Randál
3. Mexico
4. Chybějící článek
5. Rovně stát
6. Say
7. Růžovej papírek
8. Obrna
9. Sráč
10. Sladká
11. Outro
12. Bo(h)nus
Jam Boy Slim (2003)
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.